Zdravím! Po docela dlouhém dělání, že neexistuju se vám opět hlásím. Důvody proč jsem nic nevydala jsou naprosto jednoduché, nechtěla jsem. Řeknu vám to naprosto upřímně- Neměla jsem náladu a ani žádnou motivaci cokoliv psát a už vůbec ne, to poté někde zveřejňovat. Proto se vám ani nebudu omlouvat. Nechci, aby se pro mě koníček stal poviností, proto píšu jen když chci a mám náladu. Momentálně jsem tu chuť psát po dlouhé době zase chytla, takže jsem si řekla, že je správný čas s vámi něco sdílet.
  Tenhle článek vůbec není plánovaný, takže popravdě moc netuším, co z toho vznikne a jaké to bude.
Ale tak dnes se vám svěřím o tom, jak já to mám vlastně se strachem. Někdo se bojí pavouků, někdo hadů, jiný zase tmy, no a já se bojím lidí...
Tento problém se se mnou táhne už nějaký ten pátek a co si budem, není to zrovna nejpříjemnější. Jakmile mám někde mluvit, něco přečíst nebo přinejhorším říct svůj názor, okamžitě se mi dělá špatně, celá se třesu a přepadá mě pocit úzkosti. Když se ohlédnu o takové 2 roky zpět..no ono se vlastně stačí podívat na začátek minulého roku.. Dobře, když se ohlédnu na začátek minulého roku, musím říct, že jsem na tom byla docela špatně. Vadilo mi i obyčejné mluvení před třídou, proto jsem se zržovala jakékoliv diskuze a do ničeho se moc nezapojovala. Pak se to ale rázem obrátilo a moje situace se začala zlepšovat. Sice pomalu, ale přece jenom. Sama jsem tomu nevěřila, ale bylo to tak a já byla neskutečně ráda. Za tohle všechno jsem vděčná jediné osobě, která podporovala a motivovala jak mě, tak i mé spolužáky. Jméno asi uvádět nebudu, ale myslím, že dotyčný ví. Vlastně ani nemám páru o tom, jak to dokázal, ale díky němu jsem byla schopná zvednout tu ruku a říct co si myslím, říct vlastní názor. Dokázala jsem si stoupnout před lidi a mluvit...Jak už jsem v jednom článku psala, tento rok pro mě byl plný změn a překonání sama sebe, ale jsem vděčná za všechno, co mě právě v tomto roce potkalo.
  Nyní je má situace trochu krizová, počet zírajících oči se zvýšil a já pociťuji, že už to není taková pohoda jako dřív a pomalinku se zase vracím zpět do svého "neexistujícího světa". Jak ve škole, tak v osobním životě, padá to na mě ze všech stran. Ale co je život bez boje, nechci opět jen sedět a koukat. Je na čase se zvednout a tomu strachu se postavit. Vím, že to půjde pomalu, ale každý krok se počítá..
  A tím chci vyzvat i vás! Postavte se svému strachu a nenechte, aby si s váma zahrával. Nedovolte, aby se strach stal vaším pánem. POSTAVTE SE TOMU ČELEM A ŽIJTE!