"Moje třída, mí přátelé."- to je hlavní bod o čem vlastně celá tahle věc se spaním ve škole je. Letos to je náš poslední společný rok spolu v Sázavě, docela to uteklo teda.
 Abych byla úplně upřímná, za posledních sedm let na této škole jsem byla přesvědčená, že na konci nebudu plakat, protože jsme byli  při nejlepším tak tým o hodinách, každý jsme ale hráli hlavně sám za sebe a nikdy se nějak moc vyloženě nestarali ostatní, každý jsme se drželi v okruhu třeba dvou kamarádů a to nám nějak tak vyhovovalo, neměli jsme potřebu být nějak velcí kamarádi s ostatními ve třídě. 
 Co se potom stalo ?
Hádám, že jsme asi při nejmenším trochu povyrostli. 
 Když jsem se ptala paní ředitelky, jestli nám dovolí spát ve škole, odpověděla něco ve stylu " Nechápu, co je na tom tak zajímavého, ale dobře." Jen jsem se usmála, protože v mé hlavě běžela věta. Protože můžeme být konečně  všichni spolu jako kamarádi a ne jako spolužáci.
 Trvalo nám to osm let, osm let, abychom si k sobě našli pořádnou cestu, takovou, abychom si pořádně rozuměli, zasmáli se všichni stejnému stylu humoru, přišli na to, jaké jídlo nás nejvíce sbližuje- pizza.
 Musím říct, že jsem za vás lidi hrozně vděčná, my obě. Nikdy jsem se s nikým nenasmála tolik a tolikrát, jako s Vámi. Trvalo nám dlouho, než jsme přišli nato, že něž se marně snažit uklidnit rámus o přestávkách, je mnohem větší zážitek si společně sednout a vytvářet rachot všichni společně. 
 Teď k té přespávačce, vezmeme to asi trošku v kostce, protože jinak by to trvalo dost dlouho všechno vypsat- což samozřejmě ani nemůžeme, protože co se stane v noční škole, zůstává v noční škole.
 Za prvé, rozhodně největší stres za celou noc způsobily bojovky. Ano, jsou to naši kamarádi, spolužáci, ale to je právě ten důvod, proč jsme lehce chytali paniku, prostě nevíte, co ti cvoci vymyslí, ale ve finále, zasmáli jsme se nad tím, jak jinak...
 Také jsme se jemně přejedli pizzama a docpali se různými 'domácími výrobky', zatímco jsme si pomalu lezli po zádech při sledování hororu. Samozřejmě ne všichni mají na horory žaludek, takže nás pár koukalo na film a druhá polovina hrála hry a sjížděla youtube. 
 Nakonec nesmělo chybět pár foteček našich spících spolužáků, kteří se různými způsoby váleli po zemi. No, ráno bylo zajímavé, ať už z hlediska objevení našich fotografických skills, nebo nečekaně brzkého vstávání. 
 Byl to prostě úžasně přožitý večer, takže chci poděkovat všem, co tam byli. Ovšem myslím, že absolutně největší DÍKY si zaslouží naše paní učitelka třídní, která byla natolik odvážná, že s námi na celé škole byla úplně sama, nejvíce poděkovat musíme rozhodně za to, že nám věřila, protože jinak by to celé nebylo vůbec možné. Důvěra je základ a my jsme moc rádi, že se v nás v ničem nezklamala a snad si i dokázala, že dokážeme plnit to, co slíbíme- v tomto případu to, že nebudeme dělat nějak moc velký bordel a že vše bude probíhat v klidu. 
 ....Za těch osm let byla potřeba jediná věc, abychom si pořádně rozuměli.
 Trochu dospět z těch malých dětí, co se neustále hádaly o blbostech.
Vyrostli jsme a neskutečně si vážím toho, jaká jsme parta, jací jsme kamarádi.
 Tak zase někdy- vlastně se uvidíme zítra ve škole, ale ...  my víme jak.   

                                                                                                                                     Anet + Adell