Dnešní článek bude poměrně oddechový a spíše ve stylu "storytime".
Co se vám vybaví, když se řekne slovo kolaps? Spoustu lidí si představí absolutní vyčerpání ve spojitosti s pádem na zem. Řekněme, že to není daleko od toho kam mířím, ale vezměme to popořadě.
Včera jsem se poprvé vydala, ještě s pár holkama, na běžecké závody. Nemusíte se bát, nebudu vás nějak mořit tím, jak jsme byly nervozní, plánovaly styl běhu apod. Každopádně, ať jsme plánovaly, jak jsme plánovaly, nepřipočítaly jsme do toho jednu velice důležitou věc - motivaci.
Možná si říkáte: Jedete na závody a nemáte žádnou motivaci? Tak snad vyhrát, ne?" To je ale veliký omyl. Pravdou je, že když kolem vás na startu stojí spoustu dalších, mnohem vytrénovanějších lidí, motivace zcela jistě a rychle utíká co nejdál od cíle. A tak když zazněl výstřel na pokyn startu, běžely jsme, ale ten drive do toho, co děláme, tam zkrátka moc nebyl.
Ještě s jednou holčinou jsem běžela na samém konci všech závodníků, a to vám také moc nepřidá, když vidíte všechny před vámi, jak pomalu utíkají z dohledu.
To byl pro mě kolaps. Běžet a vlastně nevědět, co tam dělám, běžet a neužívat si nádhernou trasu, která se nám napoprvé tolik líbila, běžet a být neschopná se vyrovnat s téměř nulovým kyslíkem v plicích. Běžela jsem a v jednom bodě se mi oči úplně zalily slzami. Ne, že bych byla smutná z toho, že nevyhraji, spíše kvůli rychle svištícímu větru, ale v tom momentě se všechno rozmazalo. Neviděla jsem pořádně na kořeny pod mýma nohama, ale viděla jsem kamarádku, jak běží vedle mě, dýchá tak, že bylo jasné, že se obě potýkáme se stejným problémem a to byl moment, co mě "postavil zpět na nohy”.
I když jsem nemohla skoro dýchat, i tak jsem se vzchopila a běžela dál se slovy "Je to pro radost, ne pro medaile." "Je to náš běh, tak proč bychom se na tom měly vyšťavit?" Dořekla jsem to, zvedla hlavu a usmála se, přestože jsem věděla, že to nejhorší teprve přijde, ale do té doby to bylo v pořádku. Vesele jsem ukázala palec nahoru na kamarádku, která nám fandila ze stadionu.
Když přišla cílová rovinka, myslela jsem, že je konec, že sebou prostě prásknu na zem a končím, dál to nepůjde. Nakonec nechápu, kde se našlo ještě malinko síly. Posledních deset metrů jsem myslela, že sice každou chvílí spadnu, ale běžela jsem jak nejrychleji to šlo. Po překonání cílové čáry jsem padla na zem, s úsměvem na tváři, nekonečném "chrchlání" a se slovy:"Zvládly jsme to. Jsme tady!" Zatímco já jsem seděla na zemi a lapala po dechu. Kamarádka ležela a pomalu omdlívala. V tu chvíli mi došlo, že to byl opravdu kolaps. Běžet do posledního dechu a bojovat do poslední chvíle, potom padnout a nakonec se usmát. Byly jsme poslední, ale i tak jsem přesvědčena, že jsme vyhrály. Minimálně nad sebou. Když mi potom parťačka říkala, že sice nechápala, jak jsem mohla mluvit, ale že ji to ohromně pomohlo a motivovalo, aby to nevzdala, říkala jsem si, že je to jisté. Že prohra je někdy výhrou.
