ANO, BYLY JSME TAM ZNOVU
8:07
aneb PedF UK vol.2
Povíme vám další epický příběh o tom, jak jsme se znovu vetřeli na fakultu. Jednoho krásného večera jsme my, skupinka našich spolužáků a Tomáš vedli skypový hovor. Klábosili jsme o životě, jak to jde apod. Vždyť to znáte. Když najednou Tomáš dostal nápad a abych vás upozornila, když se jeho nápady týkají nás... no, máme většinou strach. O to větší, když z něj srší nadšení. No a tento nebyl výjimkou - jelikož Tomáš udělal hned z nápadu plán, a tak bylo jasné, že je to nevyhnutelné.
Plán zněl takto: "Přiblížit budoucím učitelům myšlení a názory žáků, nejupřímněji a nejpohodlněji, jak je to jen možné."
A tak se stalo, že jsme se 3. 5. 2017 opět objevili na fakultní půdě Univerzity Karlovy. Tentokrát ale za jinou formou zábavy, než v minulém případě Dvorků.
Tom nás usadil u něj v kanclu a vysvětlil nám, jak bude vše vlastně probíhat, neboli co vlastně je seminář didaktiky občanské výchovy a jakou v něm budeme mít dnes roli.
Bylo to snadné, jednoduše říkejte své názory, naslouchejte ostatním a přemýšlejte nejen nad tím, co říkáte vy sami, ale také nad tím, co říkají ostatní.
Asi takhle, když jsme seděli v kanceláři s Tomášem a povídali si, byli jsme ještě v pohodě, ale ve chvíli, kdy se odebral vysvětlit studentům teorii, nás celkem přepadl strach, který jsme nečekali.
Když nám napsal, že můžeme jít, myslím, že snad nikdo nebyl sebejistý.
Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy jsme vstoupili do učebny, protože to bych přála vidět všem. Studenti na nás koukali stejně vyjukaně, jako my na ně. Bez legrace, fakt.
Myslím, že v tu chvíli jsme věděli, že to bude v pohodě.
A bylo.
Když mi Tomáš oznámil, že si půjdu povídat s lidmi z vysoké, myslela jsem, že snad umřu, ale po chvíli to bylo naprosto fajn. Byli na nás moc hodní a já se nebála cokoliv říct, konečně...
Za ten rok, co nás Tomáš učil jsme si tak nějak zvykli, že nás rád vystavuje situacím, kdy musíme na něco reagovat, mluvit a kritizovat, takže jsme tak nějak vnitřně čekali, že něco takového přijde- a ano, přišlo to, protože kdyby ne, nebyl by to on.
Myslím si, že nám to prospělo a rozhodně jsme s tím už neměli takový problém, jako minulý rok.
Pohybovat se chvíli zase mezi jinými lidmi, než mezi spolužáky, je rozhodně super zkušenost, dalo nám to možnost cítit se více dospěle, což zní možná paradoxně, když jsme debatovali s vysokoškoláky, ale ano, rozváděli jsme tak naše myšlenky mnohem více, než jak jsme zvyklí ve třídě. A to je celý příběh o tom, jak jsme zase trošku pokořily samy sebe.
Plán zněl takto: "Přiblížit budoucím učitelům myšlení a názory žáků, nejupřímněji a nejpohodlněji, jak je to jen možné."
A tak se stalo, že jsme se 3. 5. 2017 opět objevili na fakultní půdě Univerzity Karlovy. Tentokrát ale za jinou formou zábavy, než v minulém případě Dvorků.
Tom nás usadil u něj v kanclu a vysvětlil nám, jak bude vše vlastně probíhat, neboli co vlastně je seminář didaktiky občanské výchovy a jakou v něm budeme mít dnes roli.
Bylo to snadné, jednoduše říkejte své názory, naslouchejte ostatním a přemýšlejte nejen nad tím, co říkáte vy sami, ale také nad tím, co říkají ostatní.
Asi takhle, když jsme seděli v kanceláři s Tomášem a povídali si, byli jsme ještě v pohodě, ale ve chvíli, kdy se odebral vysvětlit studentům teorii, nás celkem přepadl strach, který jsme nečekali.
Když nám napsal, že můžeme jít, myslím, že snad nikdo nebyl sebejistý.
Bod zlomu nastal ve chvíli, kdy jsme vstoupili do učebny, protože to bych přála vidět všem. Studenti na nás koukali stejně vyjukaně, jako my na ně. Bez legrace, fakt.
Myslím, že v tu chvíli jsme věděli, že to bude v pohodě.
A bylo.
Když mi Tomáš oznámil, že si půjdu povídat s lidmi z vysoké, myslela jsem, že snad umřu, ale po chvíli to bylo naprosto fajn. Byli na nás moc hodní a já se nebála cokoliv říct, konečně...
Za ten rok, co nás Tomáš učil jsme si tak nějak zvykli, že nás rád vystavuje situacím, kdy musíme na něco reagovat, mluvit a kritizovat, takže jsme tak nějak vnitřně čekali, že něco takového přijde- a ano, přišlo to, protože kdyby ne, nebyl by to on.
Myslím si, že nám to prospělo a rozhodně jsme s tím už neměli takový problém, jako minulý rok.
Pohybovat se chvíli zase mezi jinými lidmi, než mezi spolužáky, je rozhodně super zkušenost, dalo nám to možnost cítit se více dospěle, což zní možná paradoxně, když jsme debatovali s vysokoškoláky, ale ano, rozváděli jsme tak naše myšlenky mnohem více, než jak jsme zvyklí ve třídě. A to je celý příběh o tom, jak jsme zase trošku pokořily samy sebe.
Díky Tome..
Adell & Anet 
0 komentářů