Já jsem Aneta.
Věta, kterou začínám nespočetně konverzací při poznání nových lidí. Přeci to ale není ani v nejmenším to, kým se cítím být. Ne, že bych chtěla pochybovat o maminčině výběru mého jména, avšak to není něco, co by mě jakýmkoli způsobem charakterizovalo, Jména nemohou nikoho definovat...
Nejsem jen Aneta. Jsem toho mnohem víc.
Jsem hudebnice s neuvěřitelnou vášní k akustickým kytarám. Také se ráda nazývám umělcem, ačkoliv mé výtvory nejsou pravděpodobně hodny výstavy v kterékoliv galerii, mnohé mé abstraktní kousky pro mě představují střípky osobního umění.
Jsem kontrast.
Sama se sebou.
Přestože jsem velice sebevědomý člověk (až nezdravě), mezi novými, pro mě neznámými lidmi, jsem poněkud stydlivá a najednou tak zranitelná. To je ovšem možná tak jediná situace, kdy si takto připadám, i přesto, že v životě je spousta momentů, které vás téměř až zaženou do kouta. Toto je jeden z nich, kdy chci zmizet já. Hned.
Což se může zdát poněkud zvláštní. Každý, kdo mě zná, by mohl říct, že nejsem někdo, kdo se jen tak bojí lidí nebo spíše jejich názorů. Pro mě je tedy hlavním faktorem, v jaké společnosti se zrovna nacházím.
Například nebojím se do školy oblékat a někdy i malovat tak, jak chci já. Nevadí mi přijít s tmavou barvou na rtech a mít pocit, že se pod každým nejistým pohledem od dětí mladších než jsem já rozpadnu, protože to se prostě nestane, taková nejsem, toho se nebojím, každý ať se prezentuje tak, jak chce, tak kým se cítí být.
Teenageři mohou být v tomto velice krutí a zlí. To bez legrace, umí to, ale potřebují k tomu nějaký podnět.
Nikdy za mnou nikdo nedošel a neřekl mi, že vypadám jako zombie nebo něco podobně absurdního, protože lidé dokážou poznat jestli umíte ve své kůži chodit sebevědomě nebo jestli čekáte, až vám někdo otříská absolutně nekonstruktivní kritiku o hlavu.
Možná to je tím, že mi pozornost nikdy nevadila, možná taky ne. Ale být trochu jiná mi nevadilo nikdy, a když myslím být jiná, myslím to vážně. Hlavně od srdce. Jelikož mi přijde, že se být někým “jiným, originálním” stalo v této době docela fenomémen. Každý se snaží vypadat jinak, vyčnívat z davu, ale to, jestli budete opravdu působit jinak nezáleží na tom jak se oblékáte, jak vypadáte na první pohled. Ale jak mezi lidmi přemýšlíte - jestli sem tam dokážete unést kritiku, obhájit svůj vlastní názor, jestli dokážete chodit sebevědomě ve své vlastní kůži. A nakonec jestli vlastně dokážete obhájit svou osobnost. Jestli dokážete obhájit sami sebe.
