JAK SE TAK LOUČÍME.
6:51
Pravé významy věcí, lidí.
Proč si jich všímáme na plných sto procent teprve když cítíme, že mohou každou chvíli zmizet?
Tak je to u všeho. Uvědomujeme si reálnou cenu až když se vytrácí. Snažím se tomu vyhnout, myslím, že každý se tomu čas od času snaží vyhnout, ale někdy si prostě dostatečně neuvědomujeme, jak moc bychom měli být vděční. Za věci, co nám život dal, za lidi, které nám umožnil potkat, za vzpomínky, jež si můžeme uchovat, za emoce, které se vryjí hluboko pod kůži.
V tomto článku budu tedy vděčná.
Za lidi.
Neobyčejné lidi. Za mé přátele. Za osůbky, se kterými jsme se navzájem vychovávali. Za lidi, kteří mě neustále podporovali a věřili ve mě. Za lidi, kteří mě přijali mezi sebe.
Mí nejlepší kamarádi za minulých devět let.
Měli jsme spoustu času se poznat a díky tomu si poté i navzájem připomínat, kdo jsme - když to bylo třeba.
Když se s někým vídáte každý den, nechtěně se stává samozřejmostí. Stinná stránka věci je ale taková, že když samozřejmé zmizí, chybí to. Chybí to hodně. Nedá se toho nevšimnout, nedá se tomu utéct, nedá se to zachránit, nedá se s tím nic.
Jediné, o co se dá pokusit je se s tím smířit nebo to pochopit.
Pochopit, že žádná věc, žádná osoba, jednoduše řečeno - nic by nemělo být samozřejmé. Že na konci všeho jste to pouze vy, kdo zůstává a vlastně ani vy sami nejste samozřejmost, vše jednou dospěje v konec.
Je za námi devět let báječných vzpomínek, smích, pláč, smutek, radost, štěstí. Povinné základní vzdělání. Kamarádi, neskutečně si vážím toho, že jsem všechny tyto pocity mohla poznávat s vámi nebo naopak pomáhat někomu z vás se s nimi vyrovnat stejně, jako jste v tom vy pomáhali mně.
Konec není nic, co by bylo daleko a my se k tomu blížili. Konec se nachází v každém z nás a každý poznáme, kdy nastává.
Cítím tedy, že konec něčeho s vámi - něčeho velkého, něčeho silného a hlavně něčeho nezapomenutelného - nastal. Každá třída, každý člověk, každé přátelství je něčím výjimečné, avšak se nemohu zbavit pocitu, že my jsme opravdu něčím speciální - možná jsme dospěli brzy? Možná jsme vždy byli silné osobnosti toužící po společném boji proti životu, možná jsme vždy nedokázali bojovat proti čemukoliv jinak, než společně a možná to mi dává pocit, že toto přátelství je nekonečné, že vy všichni jste nekoneční, že my všichni jsme nekoneční. A možná toto nekonečno není navždy. Přesto v tomto okamžiku nekonečným je.
Děkuji. Za nic, za vše, za nekonečno.
Díky.
Aneta.
0 komentářů