Nikdy jsme nepsaly žádná vysvětlení ohledně toho, proč jsme kolikrát i pár měsíců nevydaly článek. Nikdy.
Psaly jsme vždy pouze tehdy, kdy jsme se na to cítily. Kdy ve všech těch slovech byly skutečné city, prožití a pointa, ke které jsme chtěly dojít. Když to mělo ony emoce, které dávaly té spoustě vět nějaký význam.
Když to obsahovalo nás a právě ta osobitost ze všech našich článků dělala to, jaký náš blog je. Nedokonalý, kolikrát zmatený, ale přesto je něčím, co nám dělá radost. Všechno jsou to naše vlastnosti, to všechno se do psaní blogu, nebo čehokoliv jiného, promítá. Nedokážeme takové věci psát týdně, protože takové psaní vyžaduje hodně soustředění a tak často nám to nejde. Také trvá nějakou dobu, než narazíme na téma, které chceme zpracovat.
Teď je to jiné. My jsme jiné?
Vše se lépe čte, když rozumíte, potažmo znáte autora. Když víte, proč a které věci píše, o co se nejraději s lidmi dělí, jaké má zájmy. Jeho slova mají rázem větší smysl a hlubší význam. Copak má ale dělat autor s pocitem, že ani on sám sebe nezná? Najednou jsou slova na papíře skutečně jen slova a názory jen nezkrotná bouře myšlenek bez většího významu. Text bez autora.
Slova, písmenka a znaky bez tvůrce, který by jim rozuměl, ačkoliv byla napsána jeho vlastní hlavou a rukama.
Nikdy bych netušila, že i ty krátké dva měsíce mezi devítkou a střední školou mohou způsobit tolik. Když si teď píšu s některými přáteli z mé (teď už bývalé) školy, mám pocit, že se bavím s úplně jinými lidmi a najednou se nabízí otázka, jestli jsou to skutečně oni, kdo se změnil, nebo jestli jsem to já, kdo tak zdá se jako ze dne na den, změnil téměř zcela způsob, jakým na lidi pohlíží.
Po odchodu z devítky najednou na těch osm týdnů nikam nepatříte. Je to asi ten nejzvláštnější pocit, který jsem zažila. Dojde vám, že lidé ve vašem okolí z vás opravdu dělají to, kým jste, protože když jsou pryč, část vás zmizí s nimi. Zůstane prázdno, které se pomalu rozpíná a vy najednou nevíte co dělat, co hledat, čím ho zaplnit. Najednou nedává nic a vlastně všechno smysl. Nic se vám nezdá blízké a vlastně si vše připouštíte k tělu ve snaze se v tom najít. Nacházíme kousíčky, které budou jednoho dne dohromady snad dávat smyl.
Jednoho dne. Snad.
Jestli někdo z vás tedy přemýšlel o tom, proč aktuálně nevycházejí články, důvod je vlastně naprosto jednoduchý.Nepsaly jsme, protože se hledáme. Snažíme se přijít na to, co nám dává smysl a co ne, snažíme se najít samy sebe. Věci, které nás naplňují, lidi, kteří nám do života něco vnesou.
Hledáme a vlastně čekáme, co a koho nám ten nový začátek přinese. Možná to bude brzy a přijde to samo. Možná to bude chvíli trvat a my budeme muset hledat trochu déle, ale tento blog je spousta všeho, co my už dávno a dlouho jsme. Všeho, co v nás asi zůstane navždy. Takže vás prosíme o strpení, když nám dojdou moudra, o která bychom se s vámi chtěly podělit.
Chceme vám být přínosem. Alespoň trošku, a pokud článek nemá potenciál ve vás něco vyvolat, nestojí za to, abychom vám ho předaly.Můžete si být tedy jisti, že když vám něco předáváme, jsme na to hrdé a jsme to stoprocentně my. V každé větě, v každém slově, písmenku i tečce. Tečka.
