Round two: DVORKY 2017
15:26
“Odposlechnuto z PedF” - To jsme si na fakultním fesťáku dělaly srandu z toho, co tak občas zaslechnete, ale pak nám došlo, že kdyby někdo psal o tom, co někdy zaslechl od nás... řekněme, že jsme to vzaly zpět. Speciálně to, co se řekne na dvorkách by pravděpodobně mělo zůstat tam. Přesto jsme to prostě my a nebyly bychom to my, abychom vám o tomhle fajnovým večeru nepověděly. Takže když si pustíš nějakej dobrej song a podaří se ti alespoň na chvilku během všech tadytěch slov vypnout, možná, ale jenom možná, pocítíš alespoň z části to, co jsme pocítily tohodle neplánovaně wau večera, my. Takže jak začít? Wau? Jo, asi prostě jenom wau. Na tuhle událost jsme měly počíháno už nějakej ten pátek, jelikož se nám minulý rok opravdu líbila, a tak jsme si říkaly, že zavítáme na peďáckou půdu i letos. Všechno vypadalo jak malovaný, těšily jsme se od začátku týdne. (To jsme si ze vteřiny na vteřinu vzpomněly, že už je to tu. Tímto navždy díky facebook reminders na událostech, protože bůh ví, jestli bychom na to nezapomněly - ale ne, věříme tomu, že jsme tam měly být, a tak jsme tam prostě byly.) Radost a nadšení v den týhle super akce, se ale jakoby lusknutím prstů rozpustila po pár nepovedených (ne)středoškolských výkonech. Vlastně najednou nebylo do poslední chvíle nic moc jisté. No ale - co je lepší? Sedět na intru a potichu se užírat, že se něco nepovedlo? Toho ještě letos bude.. a tak jsme se sebraly takovou rychlostí, že jsem si dokonce zapomněla peněženku na pokoji. V momentě, kdy jsme se rozhodly, že jdeme, jsme prostě šly. Celým tělem, duší i životem.
Takže jsme najednou seděly v tramvaji a pocit sebezklamání vystřídala mírná nervozita a zároveň doposud opomenuté nadšení. No a najednou nám ležela fakulta přímo u nohou. Jen vkročit. A tak jsme vkročily. Ponořily se do atmosféry, ztrácely se mezi patry, poslouchaly hudbu a pročítaly příběhy bot. Ano, bot. Koukali byste, kolik může mít jeden (ne)obyčejný pár obuvi slov k vyprávění. Pokračovaly jsme zanecháním několika vzkazů na nejrůznějších zákoutích fakulty, zahozením aktuálních problémů do nejsympatičtějšího koše na světě - zdravíme Béďu - btw. skvělý jméno pro koš - a nakonec tím nejdůležitějším - vytvářením vzpomínek.
Na to, jak jsme se prostě a jednoduše uvelebily na zemi na terase, koukaly na tmavou oblohu, naslouchaly všemožným tonům čtvrtečního večera a říkaly nahlas věci, které byly dlouho na srdci - ať už to byly otázky, obavy, přání, nebo náhle nalezené odpovědi, všechno jsme to jednoduše nechaly plout ve vzduchu té nepopsatelné atmosféry a znovu si uvědomily, jaký vlastně význam má to slovo, které jsme tučné a nepřehlídnutelné zanechaly na tabuli street art koutku.
Uhodnete naše poselství?
(čti: Už jsi nad tím konečně začal přemýšlet?)
Následovala hodinová přednáška, pro kterou asi nedokážeme zcela úplně najít trefné slovo, každopádně ale předcházela skvělou konverzací s úžasnou osobností.
Jak to jen říct - asi je to zázrak, asi bychom tomu nikdy nevěřily, asi bychom tomu pár let zpátky ani nerozuměly, ale objevit v učiteli skvělého kamaráda, vést spolu naprosto real talks a zároveň se od něj pořád učit - Jakože haló, kdo to má? Pravděpodobně to žádá víc pochopení, vzájemného respektu, dialogů a spoustu dalšího, k čemu musí asi jenom nějaká vesmírná síla najít ty správné lidi, ke skřížení těch (ne)jednoduchých životních cest.Takže ty, úžasná osobnosti, díky, že i po tom, co jde život pořád a pořád dál, můžeme být pořád součástí tvýho živýho vesmíru.
A ty, úžasná osobnosti, které se podařilo dočíst celou tuhle spoušť myšlenek, když teď zase zapneš, ujisti se, že si příští rok uděláš na Dvorky čas taky. Protože prostě chceš odcházet z týhle budovy s takovou euforií, že zapomeneš jet domů tramvají. No, a to už máš třeba zase o příběh navíc, kterej můžou tvý podrážky vyprávět.
Adell & Anet
0 komentářů