Dlouhý dny, tuna informací, tuna lidí, tuna hluku, tuna všeho. Přišla jsem na intr, hodila batoh na zem, otevřela okno a jen tak koukala ven. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli mi došlo, že to se mi vlastně během celého dne ve škole pořádně nepodařilo. Nadechnout se. Nechala jsem okno oknem a flákla sebou na postel. Byla už tma. Koukala jsem do stropu a rekapitulovala si, co jsme to všechno dneska vlastně dělali. Po pěti minutách jsem měla hlavu v pejru a samozřejmě úplně někde jinde.
Přesněji - nad koloběhem všech těch dnů. Jak jsou všechny skoro stejný. Stejně hlučný, stejně únavný, prostě až divně stejný. A jak je spousta rušivejch elementů, co narušují vaši nestabilně stabilní emoční rovnováhu. Což fakt není dobrý, a co se musíte naučit vypnout. Co nejdřív. Ten hluk, zbytečný zaobírání se blbostma a vlastně všechno. Musíte se naučit vypnout všechno a zapnout sebe. Věnovat se sobě.
To může působit sobecky. Já vím. On totiž prvák je asi přesně ta pravá chvíle, kdy byste měli opravdu začít být sobečtí a zároveň pokorní. Sobečtí, protože v tuhle chvíli si opravdu uvědomíte, že jste to pouze vy. Že za vás nikdo nic neudělá, že musíte přijít na to, s čím se dokážete poprat sami a s čím ne. Být sobečtí, protože jinak to u hledání sama sebe prostě nejde.
Pokora, to by mohla být kapitola sama o sobě. Sice netuším, jak jste na tom se zkušenostmi vy, ale mně se opravdu všechno, co dám, opět vrátí. A víc nechci. Funguje to tak u všeho. S přátelstvím, s iniciativou, se vztahy, s prací. Když do něčeho vložíte kus sebe, neexistuje paralelní vesmír, ve kterým by to fungovat nemohlo.
A když jsme u toho vkládání svý duše do - čehokoliv vlastně chcete - je to super cesta k sebepoznání. Zjistíte, že když se pak pustíte do větších věcí, i ony věci mohou mít větší duši, než byste kdy mohli čekat. Větší věci a vlastně i malé - záleží jen na vás, jakou hodnotu jste schopni jim dát, vás každopádně posunou dál.
Tím se dostáváme k další vlastnosti, která je ultramega důležitá. Chtěla jsem to původně nazvat překonáním strachu, ale po chvíli mi došlo, že spíš než strach je to o překonání pohodlí. Vlastního pohodlí. Comfort zone... yay!
Nechceme na sebe přirozeně brát žádnou zodpovědnost, nechceme plnit někým stanovené deadliny nebo nedejbože sami vymýšlet něco složitějšího, cokoliv. A je to právě ono překonání pohodlí, kdy na sebe jste schopni vzít tu zodpovědnost, kdy na sobě pracujete, kdy byť jenom zkoušíte být kreativní. Byť jenom zkoušíte být něčím víc. Něčím víc - uvnitř. Skočíte mimo svou bublinu a pak se zase vrátíte. A ona stačí chvíle venku a vidíte za ty vámi stanovené hranice možností - který neexistujou. Vidíte mimo sebe, mimo to, co vás obklopuje a právě díky tomu můžete dělat ty neuvěřitelně velký a neuvěřitelně malý, úžasný věci, díky kterým budete plní zářivých hvězd a čím víc jich je, tím víc se z vás pomalu stává nekonečný vesmír. Bez bublin. Bez hranic. Jen nekonečnost.
A já mám těch hranic a bublin ještě strašně moc, ale moje sobecké já má vždy takovou radost ze spatření všech těch galaxií, že se pomalinku stávám astronautem prahnoucím po více hvězdách, víc vesmíru, víc nekonečnosti.
Protože ta nejlepší věc na nekonečnosti je, že ji vždycky můžete mít víc.
Vždycky můžete být víc.
Vždycky můžete jít dál.
Vždycky můžete dávat a dostávat víc.
Střední je vlastně o tom, naučit se poznávat všechny ty hvězdy mimo vás.
Tak buď taky astronaut!
Anet
