Dnes vám chci po dlouhé době zase něco povědět. Ani si nedokážete představit, jak jsem snila o tom momentu, kdy tenhle článek budu konečně držet v rukou. Bude o tý malý holce, kterou už asi poměrně dobře znáte, ale napsán je rukou člověka, který skutečně poznal, zač je toho loket, být opravdovým snílkem.
Bylo to tak v půlce října, když jsem si vytvořila několik cílů a snů, kterých bych chtěla tento rok dosáhnout. Jedním z nich bylo uběhnout půlmaraton.
Krásný sen, no ne?
Jak si asi dokážete představit, viděla jsem to tak trochu jako Hurvínek válku. (Upřímně, jen trochu to nebylo ani omylem. )
Ne, že bych netrénovala, v podstatě jsem běhala týdně minimálně něco málo přes deset, ale na těch mých vysněných dvacet jedna - jo, ta malá holka se toho evidentně vůbec nebála.
Měla velký oči, přesně řečeno - obrovský, nechala se unést a přestřelila.
Pravda, kterou jsem se snažila tak trochu zadupat do země. Trénovala jsem půl roku a chtěla po sobě v podstatě nesplnitelné.
Cílevědomá a ještě naivní - nejsem si tak úplně jistá, jestli je to ta nejhorší, nebo ta úplně nejlepší kombinace na světě. Každopádně jsem se snažila. O víkendech jsem běhala doma po kopcích a přes týden (na intru) po nekonečných rovinkách Prahy.
Téměř pokaždé, když jsem se dostala za hranici deseti kilometrů, mi prosvištěla hlavou myšlenka, jaký by to asi bylo, kdybych se prostě v tu chvíli sebrala a těch dvacet jedna uběhla. Jen tak. Sama pro sebe.
Ta představa byla jednoduše skvostná.
Skvostná a nereálná - přesně jako většina věcí, po kterých se ženu. ( po kterých se všichni ženou)
V určitém momentu to nereálný určitě bylo. Není to procházka pro rohlíky. Dvacet jedna kilometrů se jen tak z placu prostě uběhnout nedá.
A tak jsem zvesela pokračovala v přípravách, a tak nějak si říkala, že si to uběhnu podzim 2018 - říkala jsem si, že jsem konečně dostala rozum.
Cíl byl jednoduše daleko a v nedohlednu, čímž jsem získala spoustu času a klid na trénink.
Tak nějak bych to ale prostě nebyla já. Jsem nedočkavá. A tak jednoho krásnýho dne, když se rodiče domlouvali, že si tu půlku půjdou zaběhnout, (zdaleka větší sportovci než já) jsem propadla naprosté eufórii a prohlásila, že si ji dám s nimi.
Slyšet se opravdu nahlas - ani já to vlastně nečekala. Upřímně bych řekla, že jsem měla v plánu “nicnedělání” a prokrastinování, ve kterým jsem mnohem zdatnější, než v běhu.
Když jsem měla za sebou dva kilometry, začala jsem mít strach. Věděla jsem, že je to moc a že se přepínám, ale na druhou stranu, vidina toho, že se vzdám - strach byl oproti tomu krásnej sen.
V hlavě jsem celou dobu viděla obrázek sama sebe, jak to bude super, až to doběhnu, fláknu sebou na zem a budu moc křičet, že jsem to dala. Upřímně to bylo asi to, co mě drželo pokaždý, kdy už jsem dál nemohla. Kdy jsem měla odřený nohy do krve a nedokázala se soustředit na nic jiného, než na tu bolest.
Váš největší nepřítel - vaše hlava.
Právě tu jsem se snažila neustále oblbovat, přesvědčovat, že je to vždy už jen kousek. Dávala jsem si během trasy malé cíle v krátkých intervalech, a tak se můj závod s hlavou proměnil v několik vítězných protnutí cílové rovinky.
Nejde to ale vydržet celou dobu. Ona ta hlava moc dobře ví, že tři hodiny v kuse neběháte tak úplně každý den a je absolutně fér, že se jí to nelíbí.
Byla to chvíle na sedmnáctém kilometru, kdy se mi všechno před očima rozmazalo a už jsem se viděla na gauči s nohama v ledu. Díky bohu, za tu nerozumnou část mý osobnosti, která na mě z plných plic křičela, že teď to teda vzdávat nebudu. Že to je přesně ta chvíle, kdy se mám sebrat a dotáhnout to do konce.
Z názvu článku a z jeho podstaty vám asi došlo, že jsem to uběhla. Totálně mrtvá, ale dala jsem to.
“Svůj první půl maraton jsem uběhla v patnácti letech.” Nemůžu ani spočítat, kolikrát mi ta věta projela hlavou. Byla jsem na sebe jednoduše strašně moc pyšná. Za fakt, že jsem se kousla a prostě to uběhla, za to, že to neskončilo jako většina mých snů - po dvou měsících snažení se čau - Za to, že jsem vyhrála sama nad sebou. A já vám chci říct tu strašně otřepanou větu, že můžete dosáhnout všeho, po čem jen vaše srdce touží a vy už to určitě nechcete ani slyšet, ale já vám k tomu přidám ještě jednu malou pravdu.
Je to právě ten moment, kdy vás ta věta přestane štvát a nasadí vám brouka do hlavy, kdy se ve vás nakřápne ta část podvědomí, která vám neustále říká, že to nejde.
Také chci dodat, že být na sebe oprávněně hrdí, je krásnej pocit, na kterém není nic špatně. Takže si plňte sny a nebojte se být na sebe hrdí. Oprávněně. Protože to za vás opravdově nikdo jiný neudělá a protože si je plníte sami pro sebe. A protože tou zdravou “sebehrdostí” a cílevědomostí děláte svět krásnějším místem plným úspěšných a silných osobností. Opravdových osobností.
A nakonec vám chci říct už jen pár slov.
Ta holka našla rozum ve chvíli,
když řekla nahlas, že to zkusí.
Když věřila, že to musí nějak jít.
Jde to. A jak! (?)
- Carpe diem -
Anet
