Psaní. Jak já ho miluji a jak moc jsem ho teď zanedbávala. Pravdou je, že jsem vypisovala své myšlenky víc, než kdy jindy, jen jsem nebyla dostatečně připravená ukázat je světu. Popravdě, už si ani nepamatuji, kdy jsem něco naposledy přidala. Za tu dobu se toho hodně změnilo. Nová škola, nový “domov”, noví přátelé… Ani jeden z těchto důvodů se neopovážím použít jako výmluvu, nechci.
Tak nějak jsem hledala sama sebe. Kdo vlastně jsem a co v mém životě doopravdy chci. A i když vám nemohu na 100 % říct, zda jsem to našla, povím vám jedno. Cítím se ve svém těle skvěle. Teď nemyslím vzhledově, ale spíše psychicky. Jsem šťastná.
Přiznám se, že moc nevím, co z tohohle článku vznikne, jelikož se mi v hlavě honí tolik myšlenek, co bych vám chtěla povědět.
Hrozně mě svádí, abych dnešní téma zaměřila na škatulkování a tzv. nálepky.
Jak já to nesnáším. Bohužel se obávám, že by bez nich dnešní svět už moc nefungoval. Oni mají totiž jednu “krásnou” moc. Dokážou popsat člověka v jednom slově. Ale copak vám něco o dané osobě řekne, když o ní prohlásíte jednu jedinou věc, která absolutně nedokáže vyjádřit vás samé?
Rozdáváme je lidem na potkání a zcela bez rozmyslu.
Většina z nás si ráda nalhává, že předsudky netrpí a že nikomu nálepky nedává. Pojďme se prostě a jednoduše jednou podívat pravdě do očí. Ani já si nebudu hrát na svatou… Ano, už jsem takhle někoho zařadila. Ne, nejsem na to pyšná. Důležité je si to uvědomit, přiznat a chtít to změnit.
To mi připomíná jednu příhodu. Nedávno jsem si koupila knihu s názvem První dojem”. S nadšením kráčím k pokladně, celá natěšená, že se v ní dozvím, jak nesoudit hned na první pohled, nerozřazovat lidi do různých přihrádek a spoustu dalších zajímavých věcí, jak jsem se po rychlém prolistováním knihou a pročtením zadní strany dozvěděla. No a když jsem ji v autobuse začala číst, zjistím, že je o grafice. Neptejte se, jak se mi to povedlo, protože já sama vlastně vůbec netuším. A tak jsem si místo škatulek přečetla kolik musí mít text bodů, aby zaujal. To se holt občas stane. Ale víte co? K tomu vám stejně žádná knížka nepomůže, musíte si to nastavit sami v sobě.
A tak se ptám, stalo se vám někdy, že vám někdo přilepil nějakou nálepku? A jak vám bylo?
Zkrátka a jednoduše chci říct, že když máte např. samé jedničky, nemusíte mít automaticky na zádech nalepené “šprt”. Nošení brýlí a čtení knížek z vás nedělá nerda. Nemám ráda maso, to ze mě ale nedělá vegetariána. Když se více namalujete nebo vezmete růžové šaty, nezasloužíte si nálepku namyšlená dilinka. Když se usmíváte na lidi kolem sebe, nemusíte být nutně sluníčkář. To samé, když nemáte dobrý den, nedává to nikomu právo zařadit vás jako bručouna. A jako stejný případ vnímám, když jste třeba Rom. Ne všichni odmítají práci a jsou povaleči, jak si někteří z nás myslí. Zkuste se nad tím alespoň trochu zamyslet.
Dlouho jsem byla ze sebe samé zmatená, nedokázala jsem najít tu svou přihrádku, kam bych se mohla zařadit. A teď už to vím. Nepatřím ani do jedné a zároveň do všech. Jsem introvert, který miluje ten pocit, když překoná strach. Jsem pozitivní člověk, který hledá kladné stránky skoro ve všem, ale zároveň člověk, který dokáže upadat do depresí i z jedné hloupé zkoušky. Ráda se nazývám umělcem, ačkoliv se pořád bojím své výtvory vypouštět na svět. Dokážu při procházce s přáteli přeběhnout Náplavku jako holub, protože se mi prostě zrovna chce. Podivín? Možná.
Miluji umění, hudbu, psaní, smích, slunce, gramofonový desky, vůni nových knih, čtení, slunečnice… Mohla bych toho vyjmenovat nespočetně. A právě tohle dělá mě mnou. A tak vám chci jen říct, že někdy je naprosto v pořádku nevědět.
Adell
