Začala bych asi od úplného začátku, a proto se vrátím do let, kdy mi byly zhruba 4 roky. Většina z vás asi ví, že kreslení miluji už od malinka. Už jako prcek jsem věděla, že se tomu chci věnovat a s radostí mohu říct, že mě to nepřešlo. Nápad na tento článek se mi honila hlavou už nějaký ten pátek, protože to je věc, kterou poslední měsíc skoro každý den zařizuji. Ke konečnému dokopání, abych napsala něco takového, byl úklid mého šuplíku. Ano, zní to poněkud zvláštně, ale při úklidu jsem objevovala všechny zapomenuté věci, všechny vzpomínky. Ať už to byly fotky, výkresy, diplomy ze soutěží nebo dopisy. Při mé tajuplné cestě šuplíky jsem narazila na jednu obálku, která byla označena nápisem "6.B". Byl to jakýsi dopis, ve kterém jsme odpovídali na otázky a na konci roku zjišťovali, zda jsme se změnili. Při čtení mých odpovědí jsem se pozastavila u otázky ,,Čeho bys chtěla dosáhnout?" má odpověď byla ,,Dostat se na uměleckou školu a věnovat se tomu i nadále"
Na uměleckou školu už chci nějaký pátek, ale čím jsem starší, tím přichází víc a víc pochybností. Až tolik, že jsem v říjnu oznámila rodičům, že tam nepůjdu. Jelikož berou deset lidí, přišlo mi to jako nereálná věc. Nemám šanci. ,,Bude tě to mrzet." ,,Tak to jdi alespoň zkusit, za zkoušku nic nedáš",,Vždyť tam chceš přece tak dlouho." Asi takhle nějak zněly reakce lidí, kterým jsem oznámila tuto novinu. Nastal listopad a paní učitelka za mnou přišla se slovy: ,,Mám pro tebe přihlášku." Musím přiznat, že v tu chvíli se mi trochu zatajil dech.
Je 9. listopad 2016 - sedím v autě se sluchátky v uších a mířím směr Praha - Žižkov. Přece jenom jsem řekla, že se pojedu podívat alespoň na poslední termín dnu otevřených dveří. Čím blíž jsem se přibližovala, tím víc nervozní jsem byla. V podstatě o nic nešlo, ale nevěděla jsem co čekat, co se bude dít. Jsem tady... Stojím pár kroků od velké budovy s nápisem "Vyšší odborná škola uměleckoprůmyslová a Střední uměleckoprůmyslová škola Žižkov". Docela krátký název, nemyslíte? Oficiálně to začínalo ve tři, tak jsme si s rodiči prošli okolí školy, jelikož jsme dorazili o trochu dříve. Bylo něco málo před třetí, když se z minuty na minutu rozrazily velké hnědé dveře a vyvalil se houf studentů. Chvíli na to jsem se ocitla uvnitř budovy spolu s ostatními lidmi. Všichni jsme se nenápadně okukovalia nikdo z nás nevěděl, co čekat. Procházela jsem se po chodbách, které byly obklopeny výkresy a vše konzultovala s rodiči. Nebudu tady popisovat úplně vše, jen vám řeknu, že jsem byla fakt šťastná a moc se mi tam líbilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tam vážně chci, že tam patřím...
Při odchodu jsem míjela stoleček s katalogem a přihláškou ke studiu. Ze začátku jsem ho spíše přehlížela, ale přece jenom jsem se po malém pobídnutí od rodičů k němu vrátila a se slovy ,,kdyby náhodou" si přihlášku vezla domů.
Tím vám chci říct, nebojte se dělat věci, které chcete. Důvod nezkusit to jen kvůli tomu, že se bojíte, že nemáte šanci, je úplná hloupost. Každý máme šanci dělat co chceme, co nás baví. A proto se nebojte dělat nové věci. Nepodléhejte svému strachu!
A jak to se mnou dopadlo? 22.11.2016 jsem přihlášku odeslala.
Sice mi pořád leží v hlavě myšlenka ,,Co když tě nepřijmou?" Ale víte co? Tak mě nepřijmou, no, svět se nezboří. Pro mě bude důležité, že jsem to alespoň zkusila a nevykašlala se na to. A hlavně že jsem se postavila svému strachu.
Tak já pádím kreslit domácí práce k talentovkám a vy nezapomeňte..
KAŽDÝ MÁME ŠANCI, TAK SE NEBOJTE VZÍT JI DO SVÝCH RUKOU.
Adell
